- Vědci spočítali stáří Měsíce
- Pomohly vzorky z mise Apollo 17
O vzniku Měsíce toho mnoho nevíme. Podle obecně sdílené teorie vznikl po nárazu velkého tělesa do „Prazemě“. Dané těleso muselo mít podle odhadu velikost až dnešního Marsu; náraz vymrštil do volného prostoru značné množství hmoty, jejíž část byla gravitací „zbytkové“ Země zachycena a začala obíhat jako drť kolem naší planety. Postupně se pak z této hmoty zformoval Měsíc. Nevíme, kdy přesně k tomu došlo, ale nová analýza hornin nasbíraných astronauty Apolla 17 naznačuje, že je Měsíc o 40 milionů let starší, než se dosud vědci domnívali.
Nepřehlédněte: Za méně než hodinu zmizely z oblohy tři hvězdy. Záhadu vědci NASA neobjasnili ani po 71 letech
Jak starý je Měsíc?
Otázkou, jak starý je Měsíc, se výzkumníci zabývají od nepaměti. Podle nejnovější studie, kterou otiskl server Geochemical Perspectives Letters, vznikl asi před 4,46 miliardami let; podle všeho je tedy jen o něco málo mladší než Země. Vědci na to přišli zkoumáním měsíčního regolitu, jehož vzorky američtí astronauti odebrali v roce 1972. V nich našli nanokrystaly zirkonu, které vznikly, jakmile se Měsíc začal ochlazovat.
„Tyto krystaly jsou nejstaršími známými pevnými látkami, které vznikly po obřím impaktu. A protože víme, jak jsou staré, slouží jako záchytný bod pro určení stáří Měsíce,“ říká profesor Philipp Heck z Fieldova muzea a Chicagské univerzity. „Když byl povrch Měsíce roztavený, krystaly se nemohly vytvořit. Takže musely vzniknout až poté, co měsíční magmatický oceán vychladl. Jinak by se roztavily a jejich chemické stopy by zanikly.“
Aby bylo možné zjistit stáří nanokrystalů, musel tým změřit, kolik uranu a olova se ve vzorcích nachází. Uran se v průběhu dlouhé doby mění na olovo a na základě jejich poměru mohou vědci zjistit, jak je krystal starý.
Pomohly vzorky z mise Apollo 17
Prvním krokem bylo dostat atomy ven. Tento postup se nazývá atomová sondová tomografie. „Při tomografii začínáme tím, že pomocí mikroskopu s fokusovaným iontovým paprskem naostříme kousek měsíčního vzorku do velmi ostrého hrotu,“ vysvětluje vědkyně Jennika Greerová. „Pak pomocí UV laseru odpaříme atomy z povrchu tohoto hrotu. Atomy projdou hmotnostním spektrometrem a podle toho, jak rychle se pohybují, zjistíme, jak jsou těžké, což nám zase napoví, co je vytvořilo.“
Jakmile bylo zjištěno složení vzorků a tým změřil, kolik atomů se v nich nachází, mohli zjistit jejich stáří, a tedy i stáří Měsíce. Tato technika je pro změnu známá jako radiometrické datování.
„Radiometrické datování funguje trochu jako přesýpací hodiny,“ dodává Heck. „V přesýpacích hodinách přetéká písek z jedné skleněné baňky do druhé, přičemž plynutí času je indikováno hromaděním písku ve spodní baňce. Radiometrické datování funguje podobně – počítá se počet rodičovských částic a počet dceřiných částic, na které se přeměnily. Uplynulý čas pak lze vypočítat, protože je známa rychlost přeměny.“
Zdroj náhledové fotografie: se souhlasem NASA, zdroj: IFLScience, Geochemical Perspectives Letters