Jak moc jsme dnes augmentovaní? Člověka pomalu nahrazuje nový lidský druh Homo kyborgis

• Přestože máme dnes augmentaci spojenou s rozšířenou realitou, ve skutečnosti označuje jakékoliv strojové vylepšení schopností člověka
• Pro jedny je augmentace ztrátou schopností a kontroly, pro jiné naopak velkou příležitostí

Augmentace je obvykle spojována do pojmu augmentovaná realita – rozšířená, vylepšená. Myšlenka augmentace, neboli rozšíření lidských schopností, se ale objevuje už v díle počítačového pionýra Vannevara Bushe. V jeho přelomovém díle „As We May Think“ z roku 1945 popisuje augmentaci jako schopnost strojů rozšířit lidské schopnosti. V tomto díle popisuje ideu memexu, asociativní databáze, která tak trochu předjímá hypertext, Wikipedii a nebo Google.

---

Nepřehlédněte: Česko se vydá k Měsíci! Proč je cesta tanečníka Yemiho o naději, kterou nám nedají ani politici, ani armáda?

---

Tento významný americký vynálezce a vědec předjímal problémy, se kterými se dnes setkáváme – například informační přetížení. Dnes už ani specialisté neznají veškeré studie ve své oblasti a získat byť i jen povšechný přehled o celém oboru lidského poznání, jako je matematika a nebo medicína, je pro jedince v podstatě nemožné. Proto Bush popisoval myšlenku memexu jako nástroj augmentace: Člověk sice všechny informace nezná, ale s pomocí memexu je umí efektivně vyhledávat.

Jak daleko jsme už augmentovaní?

Jako dítě jsem byl tragický na numerické výpočty – a kde to jenom šlo, používal jsem kalkulačku. Učitelé je v 80. letech odmítali s tím, že říkali: „A to si myslíš, že budeš mít stále kalkulačku po ruce?“ Dnes můžeme klidně říci: Ano, dnes je kalkulačka úplně ve všem. Hlavně je v každém mobilním telefonu, takže ji máte stejně tak po ruce, jako onen mobilní telefon.

Je to nejen klasická kalkulačka, ale také vědecká kalkulačka: Ano, každý by měl umět aproximativně spočítat něco tak obyčejného jako odmocninu, ale pravděpodobnost, že ve dvoumetrovém okolí od vás je nějaká hardwarová a nebo softwarová kalkulačka, která ji spočítá rychleji a přesněji, je mnohem větší, než že ji spočtete sami a nebo ji budete dohledávat v tabulkách. Práce s tabulkami a nebo s logaritmickým pravítkem se stala obsoletní velmi rychle, i když, přísně vzato, je už i tohle augmentace.

Dnes se nikdo nepodivuje nad tím, že máme po ruce kalkulačku – a nebo ještě spíš používáme i pro jednoduché problémy buď spreadsheet – a nebo hlasem ovládaného asistenta, protože je jednodušší zeptat se na řešení problému než ho někam vyklepávat. Možná vám to přijde ujeté, ale je to asi tak ujeté, jako používat k výpočtům drahou elektronickou kalkulačku místo toho, abyste to s tužkou a papírem zvládli sami.

Dnes se augmentuje hlavně na úrovni znalostí

Moderní kritika míří hlavně na to, že znalosti žáků jsou nedostatečné. Faktem je, že vzdělání musíte budovat na znalostech, bez základů se prostě neobejdete. Pokud náhodou nejste génius Ramanujanova formátu, tak asi celý obor nevymyslíte sami ze sebe. Základní orientace je důležitá, ale hlavně ochota učit se a pokračovat v dalším učení – tedy schopnost naučit se učit.

Hromadění faktů samo o sobě příliš efektivní – lidé zapomenou do měsíce až 90% zapamatovaných faktů. Zapomínání je obecně mechanismus, kterým se organismus zbavuje zátěže z pamatovaného, mít absolutní paměť je téměř stejné prokletí, jako trpět demencí. Zapomínání pomáhá vytěsňovat zbytečné a traumatické zážitky, které s postupem času nahrazují paměťové konstrukty. Normální člověk tedy zapomíná věci tak, jak byly – a nahrazuje je tím, jak si je přeje pamatovat, což je základem psychoterapie.

Nevýhodou je devastace nepoužívané informace. Dnes se sice každý směje tomu, jak Andrej Babiš pohořel na základní škole, ale to souvisí s tím, že pro něj je naprosto irelevantní pamatovat si tento typ encyklopedických faktů. Osobně si například ještě pamatuji, co v chemii označuje mol, ale naprosto jsem vytěsnil jakékoliv vzorečky s tím spojené – a věřím tomu, že u každého člověka najdeme oblast obecného vzdělání, ze které ze své paměti nevyloví naprosto nic.

Nepamatujete si ani sami sebe

Problém se zapomínáním je ten, že se týká i osobních a velmi důvěrných znalostí, spolehnout se nedá naprosto na nic. To pochopíte ve chvíli, když se vrátíte k nějakým objektivním historickým záznamům, ať už jde o staré fotky, video a nebo třeba o deníky. Po třiceti letech jsem se vrátil k první větší věci, kterou jsem začal psát – a ke svému úžasu jsem zjistil, že jsem ji začal psát nejenže od prostředka, ale také od vedlejší postavy, která není dějově vůbec podstatná – a vůbec netuším, proč jsem začal zrovna takhle, i když jde o typ vzpomínky, kterou bych si podle všeho vybavit měl. Ale ne, mám jenom velmi mlhavé tušení, proč jsem to udělal takhle, přestože jsem to dělal já sám.

Proto se vůbec nedivím lidem se vzpomínkovými klamy: Čím více si navyknete spoléhat se na svou paměť, tím více budete klamným vzpomínkám věřit, protože pro vás bude jednoduše neuvěřitelné to, že byste se mohli tak katastroficky mýlit. Augmentace sama sebe formou deníku, blogu či vlogu je tedy vlastně logický nástroj, jak vylepšit svou vlastní selhávající paměť – a Wikipedie či Google metoda, jak si osvěžit to, co jste buď zapomněli a nebo si to pamatujete špatně.

Kouzlo pokračující augmentace

Augmentovaní jsme dnes tím, že strojům svěřujeme věci, které by nás zatěžovaly zbytečně: Pamatujete si čísla svých přátel a nebo necháváte cloudové služby svázané s vašimi chytrými telefony, aby si je pamatovaly za vás? Před časem se objevila poměrně bulvární kniha „neuroteologa“ Manfreda Spitzera „Digitální demence“, ve které tento terapeut vyvozuje, že z nás stroje dělají hlupáky, protože si například nepamatujeme celou mapu města, ale spoléháme na navigaci. Argumentuje stupiditami, jako například že ti taxikáři, kteří si pamatují celý Londýn, mají hustší síť spojů v hippokampu – na to lze odpovědět, že si asi budete pamatovat věci, které používáte ve své každodenní praxi a že kdybychom udělali test obecných znalostí, nedopadlo by to ani u nich zrovna ideálně.

Lidský mozek funguje selektivně vůči tomu, co je pro jeho přežití důležité. Pokud je důležitá schopnost pamatovat si, pamatuje si. Pokud je to elasticita a schopnost pamatovat si nové, bude se zaměřovat tímto směrem. Jako astronom asi budete znát z hlavy sto hvězdných systémů nejblíže Slunci včetně jejich jmen a vzdáleností ve světelných letech, jako influencer v oblasti zdravé výživy zase budete znát kalorické hodnoty nejdůležitějších potravin, ale těžko budete znát obojí.

Ten, kdo očekává, že si každý zapamatuje víceméně náhodně vybrané školní penzum po celý život, nechápe ani funkci lidského mozku, ani evoluci, která ho vedla k jeho vzniku. Mozek si pamatuje to, co je pro něj důležité – a někdy to může mít docela bizarní podobu, jako například u manžela, který si pamatuje všechny výsledky fotbalových utkání v historii mistrovství světa, ale za boha si nedokáže zapamatovat data výročí, což mu vyčítá žena, pro kterou jsou důležitá výročí, ale pravděpodobně si z těch výsledků nepamatuje ani desetinu.

Augmentace z nás odsune víc a víc schopností

Augmentace, tedy přesunutí tvrdých znalostí do strojové paměti, nám nabízí možnost tuto bariéru obejít. Má svoje rizika, například to, že může existovat někdo, kdo se bude pokoušet tyto odložené schopnosti změnit – přepsat znalosti v databázích, kalkulačkám dát špatné algoritmy a podobně. To se ale v zásadě neliší od jiných metod manipulace – v historických záznamech se lhalo už za starého Egypta a dnes propaganda nijak neslábne.

Pokud odhlédneme od tohoto problému, je těžké na augmentaci najít něco negativního. Ano, asi je lepší naučit se japonsky než používat překladač – pokud ale jedete do Japonska jednou v životě, je stroj schopný překládat mluvené i psané slovo velmi efektivní metoda jak zlepšit svou interakci s místními. Totéž platí třeba pro starou sumerštinu: Pokud vás zaujme nějaký text v muzeu, je stroj schopný překládat nepochybně lepší než nic – a je to lepší, než trávit čas nad něčím, co vás stejně živit nebude.

Existuje staré rčení, že mozek je jako sval a že máte celoživotně cvičit, protože to je jediná cesta vpřed. Problém je v tom, že to má určité optimum – a překračovat ho je nejen nerozumné, je to prostě neefektivní. Každý návštěvník posilovny není Arnold Schwarzenegger, aby své cvičení dokázal monetizovat. Pro většinu lidí je to pouze hobby, stejně tak jako astronomie, geografie a nebo poznávání zvířat: Nemá to doslova žádnou hodnotu, jen to stojí spoustu času, neuživí vás to. A to je přesně ten případ, kdy nám pomáhá augmentace, kdy nechá stroje, aby nám pomohly se znalostmi nasbíranými celým lidstvem k tomu, abychom byli zdánlivě schopnější.

Už dnes jsou stroje v mnoha oblastech lepší než lidé – a s tím, jak se budou zlepšovat, je třeba přehodnotit naši pozici v řádu věcí. Civilizace nás naučila, že ji na svých bedrech nenese žádný jedinec – a augmentace nás učí, že ve finále jsme jenom součástí řádu věcí, že jim možná můžeme pomoci jít vpřed, ale že rozhodně můžeme používat obří rozsah znalostí a schopností, které ti před námi vytvořili – a předali je strojům, protože zrovna v tomhle jsou lepší než my. To je vlastně idea memexu, sdíleného katalogu poznání lidstva: Je šílené se ho pokoušet naučit, je skvělé ho používat!

Další články autora:

• Česko se vydá k Měsíci! Proč je cesta tanečníka Yemiho o naději, kterou nám nedají ani politici, ani armáda?
• Otevřené WikiLeaks nám ukazují pravou podstatu světa. Z pekelné knihy hříchů se mnohým zatočí hlava
• Dobrý sluha, ale zlý pán? Na umělé inteligenci v chytrých telefonech jsme čím dál víc závislí

Zdroj náhledové fotografie: 0fjd125gk87 / Pixabay, zdroj: vlastní (viz autor článku)