Pomoc Ukrajině za volantem: Vyrazili jsme za Lvov a přivezli dva uprchlíky, Poláci nás na hranici „svlékli do naha“

POZNÁMKA šéfredaktora: Situace na Ukrajině zasáhla i redakci FONETECH.CZ. Snažíme se pomáhat, jak jen to jde. Naši kamarádi Pavel s Kamilem do válkou zmítané země dokonce podnikají pravidelné cesty dodávkou. Tamním obyvatelům vozí darované věci; od potravin přes léky až po vojenský materiál. A když už kluci na té Ukrajině jsou, obvykle se do Čech vrací s jedním, nebo hned několika zachráněnými životy. Níže předkládáme příběh, kdy vyrazili do města Brody, které se nachází zhruba 100 kilometrů východně od Lvova. Jeli tam v době, kdy se ruská vojska stahovala od Kyjeva.

---

Nepřehlédněte: Ukrajina zlikvidovala pět trollích farem, které šířily ruskou propagandu

---

Ukrajina znovu volá, jedeme na východ

„Dobrý den, platí, že nám můžete přivézt babičku?“ Na chvíli se zarazím, protože jsem si neuložil tohle telefonní číslo. Už vím, to je Darja. Mladá Ukrajinka žijící kousek od Prahy, které jsme před čtrnácti dny přivezli příbuzné ze slovensko-ukrajinské hranice. Babička si to tedy rozmyslela. Původně přijet nechtěla, říkala, že chce „umřít doma“. Jasně, odpovídám, nějak to vymyslíme.

Co víme? Babička žije Žitomiru, zhruba 140 kilometrů západně od Kyjeva. Má osteropózu třetího stupně, takže nevydrží celou cestu sedět. Musíme sehnat auto s lůžkovou úpravou. Po mnoha telefonátech zajišťuji dodávku, která je nyní v Ostravě. Půjčí nám ji, jen si pro ni z Liberce musíme dojet. Kluci ji, spolu s dalšími dodávkami, koupili na začátku války. Teď s ní pravidelně vyráží pomáhat.

Vozíme lidem všechno, co jim pomůže

Spadl mi kámen ze srdce. V tuhle chvíli jsme už měli domluvenou humanitární pomoc, kterou nám předala liberecká řeckokatolická charita. Pomoc jsme měli dovézt do města Brody (150 km východně od Lvova). Dokumenty od ukrajinské ambasády už máme a vymyšlený termín cesty (ve čtvrtek večer) také, jen to auto nám chybí. Volám známému, který chtěl na Ukrajinu doručit léky, jestli je to stále aktuální. Tak léky už tam jsou, ale potřeboval by konkrétnímu vojákovi doručit boty. Ale je právě v Českých Budějovicích… To nějak vymyslíme, bleskne mi hlavou.

Změna plánu. Ještěže jsem na tyhle změny po pěti cestách na Ukrajinu, respektive ukrajinské hranice, zvyklý. Pro auto nejedu do Ostravy, ale Českých Budějovic, kam dodávka veze jednu ukrajinskou rodinu. Problém „boty“ vyřešen, vyzvednu je cestou. Pro přesun na jih Čech použiji vlak a je to po dlouhé době za volantem příjemné zpestření.

Ve čtvrtek odpoledne nechávám otce Ivana a ukrajinské kamarády naložit plnou dodávku léků, zdravotního materiálu, trvanlivých potravin a oblečení. Také čtyři neprůstřelné vesty a termovizi. Pánové si zahráli tetris a využili místo v autě do posledního decimetru tak, že si s Pavlem, kamarádem a spoluřidičem, skoro nemáme kam dát vlastní věci. Je čtvrtek večer a já nakládám Pavla u jeho bytu, kde právě ubytoval ukrajinskou rodinu. Zjišťuji, že zapomněl držák na telefon. „No hlavně, že máš pas.“ „To musím?“ Od člověka, který byl před půl rokem na výletě v Kyjevě tahle otázka skutečně překvapí. Takže malá změna plánu a místo směr Polsko pádíme do Prahy. Naštěstí je pas na svém místě.

Zapni blikačky!

V Polsku nás nemile překvapí dvě věci – sněží a pohonné hmoty zdražily (snad se vejdeme do rozpočtu…). Ale čemu se divit, vždyť je Apríl. Řídím já, nechám Pavla odpočinout. Když se potřebuji vystřídat, zjišťujeme, že díky totálně narvanému autu nejde posunout sedačka u řidiče. Pavel zvládne řídit jen třičtvrtě hodiny, bolí ho v téhle poloze noha. A tak nám nehybná hodinová kolona na dálnici přijde vhod. „Jedem“, šťouchne do mě Pavel, já se probudím a frčíme dál. Okolo sedmé snídaně ve fastfoodu, rychle vyřídit zprávy v telefonu, já trochu zvýšit hladinu nikotinu. Přestalo sněžit, což je fajn.

Na hraniční přechod Krakowiec přijíždíme po poledni. Zjišťujeme, že je nám papír z ambasády prakticky k ničemu a musíme si vystát všechny fronty. Do hodiny a půl máme vše vyřízeno. Pokračujeme směr Lvov. Ve městě Ivano-Frankove předáváme dvě neprůstřelné vesty a termovizi. Kluci nám nabídnou (a zpětně jim za to moc děkujeme), že nás provedou přes Lvov, který je teď totálně zasekaný. Po hodině, kdy jsme se moc nepohnuli, se Pavel vyměnil s Olegem. Pavel do druhého auta, Oleg ke mně jako spolujezdec. „Zapni blikačky!“ Zhruba tak by se dal přeložit Olegův pokyn.

---

Nepřehlédněte: Češi, sháníte sluchátka? Lidl má jedny parádní Sony za fantastickou cenu

---

Unavení jsme zaspali varování před nálety

Jedu vedle kolony v protisměru, auta nám poslušně uhýbají, nikdo na nás netroubí. Česká espézetka a velké červené kříže jsou dostatečnou omluvenkou. Takže jediná místa, kde musíme přibrzdit, jsou checkpointy. Zúžení, která vystavěla ukrajinská domobrana. Nedivím se, proruských provokatérů je všude dost. Po další hodině se loučíme s Olegem a Andrejem – Lvov jsme úspěšně projeli a nyní jsme na výpadovce na Kyjev. Dáváme vědět našim kamarádům do Čech i do města Brody, kam pomoc vezeme, že dorazíme zhruba v devět. Cesta ubíhá dobře, malá zdržení máme jen na checkpointech.

Ve dvacetitisícovém městě Brody nám nefunguje navigace. Paní Irina z neziskové organizace Javoryna nám proto k vlakovému nádraží jede naproti. V půl desáté večer, opravdu hodně unavení, ale spokojení, že první část cesty máme úspěšně za sebou, usedáme s Pavlem k nejlepšímu boršči, který jsme v životě jedli. Pak ještě krátké setkání s dobrovolníky z Javoryny, pár fotek na památku. Ráno dostáváme otázku, zda jsme v noci slyšeli sirény. Ani jeden. Byli jsme tak unavení, že jsme zaspali poplach! Pro Darjinu babičku nakonec nemusíme jet až do Žitomiru, její příbuzní nám ji přivezli v sobotu dopoledne do Brody. Do Čech s ní pojede i její vnučka (a Darjina sestřenice) Anička.

Anička má také nelehký osud – loni v létě porodila mrtvé dítě, její manžel odjíždí bojovat. Anička nechce v Česku zůstat (ostatně jako naprostá většina uprchlíků, které jsme z předchozích cest přivezli). Její manžel chce mít jistotu, že bude v bezpečí, což chápeme a jsme rádi, že „babička“ s námi nepojede sama. Rozloučení s milými dámami z Javoryny, dojemné loučení Aničky a babičky se zbytkem rodiny. Napadne mně – potkají se ještě?

Cesta na ukrajinsko-polské hranice ubíhá dobře, sedačka řidiče už jde posunout, a tak se s Pavlem můžeme v řízení střídat. Jedeme opatrně, děláme pravidelné přestávky. Jak říká náš kamarád Ladislav Vrtiš: „Nezabil je Putin, tak vy taky ne“. Bereme si tenhle apel k srdci. Na hranice přijíždíme okolo druhé, z hranic až v půl páté. Poláci nás „svlékli do naha“ a auto prohledali do posledního šroubku – co kdybychom něco pašovali, že? Tyhle procedury jsou na cestě psychicky nejtěžší, protože vám připadají zbytečné.

Dochází nám nafta, tohle nevymyslíš

V autě je milá atmosféra, telefonáty na Ukrajinu i do Čech. Počasí se naštěstí umoudřilo. Vypadá to, že všechny komplikace máme za sebou. Zhruba ve dvě ráno, bychom měli být v Nové vsi, kam naše pasažérky vezeme. V nádrži máme zhruba pětinu, to nám bohatě vystačí. Najednou ručička paliva prudce klesá a rozsvítí se hladové oko. Až potkáme pumpu, tak naftu vezmeme, ale na těch posledních třicet kilometrů by nám to stačit mělo. Jako na potvoru žádná otevřená benzinka. Tři kilometry od nového domova nafta došla. My jsme fakt Pat a Mat. Voláme Darje. Ta se směje, sedá do auta a přiváží pět litrů nafty. Po pár škytnutích motor naskočí a za deset minut jsme v cíli.

Konec dobrý, všechno dobré.

Zdroj náhledové fotografie: FONETECH.CZ